Opevnění provází lidstvo takřka od jeho počátku. Ať se již jednalo o hradby středověkých měst, mohutné valy barokních pevností či impozantní betonové sruby stavěné ve 20. století, vždy budilo velký zájem lidí, neboť koncentrovalo jejich ohromné úsilí, které představovalo důležitou investici pro budoucnost a skýtalo v nejistých dobách alespoň základní pocit jistoty a bezpečí. Vojska odešla, pole rozrytá zásahy dělostřeleckých koulí či granátů se znovu osela a z ohořelých sutin opět brzy vyrostla nová města a vesnice. Opevnění však většinou zůstala a stávala se mementem připomínajícím mnohdy pohnutou minulost kraje, velké prohry i slavná vítězství. Po mnoho staletí neodmyslitelně patřila k lidskému osídlení. Mnohá z nich ovšem bránila dalšímu rozvoji civilizace, a proto mu v mnoha případech dříve či později padla za oběť. I přesto, že první světová válka důvěru v mohutné fortifikace narušila, staly se pevnosti jedním z fenoménů vojenských meziválečných dějin a toto období, zakončené dosud nejkrvavějším konfliktem v historii lidstva, znamenalo také vrchol fortifikačního stavitelství.
Jednou ze zemí, která se rozhodla pojistit si svou bezpečnost vybudováním „neprůchodného betonového valu“, se v polovině třicátých let stala i mladá Československá republika. Během několika málo let byly pohraniční hory, ale i vnitrozemí, obklopeny silným krunýřem z betonu a oceli, který, ač nedostavěn, představoval v kritickém září roku 1938 jeden z hlavních pilířů československé obrany. Na rozdíl od mnoha jiných opevněných systémů však nedošel svému účelu. V období budování socialismu mohutné pevnostní objekty jako by upadly v zapomnění, nicméně i přesto se v této době začalo blýskat na lepší časy. Již v sedmdesátých letech minulého století se jednotlivci a skupiny sdružovali zpravidla v různých svazarmovských organizacích a počínali spolupracovat hlavně s angažovanými okresními muzei. Přesto si na to „pravé“ objevení, v pohraničních hvozdech skryté opevnění muselo počkat až do začátku 90. let, kdy zájem o československé předválečné fortifikace začal prudce stoupat, což se projevilo nejen v mohutném rozmachu pevnostních muzeí, ale především v literatuře, zásobující čtenáře stále novými a dosud neznámými údaji. Do dnešních dnů již byly vydány desítky knižních titulů a časopiseckých studií ve více či méně odborných periodikách, přesto však dodnes nebylo mnoho otázek, především těch obecnějšího charakteru, uspokojivě zodpovězeno. Navíc i přes značnou snahu stále existují v České republice místa, jejichž historie pevnostní výstavby nebyla dosud uceleně zpracována. K takovým případům částečně patří i Orlické hory, lemující severovýchodní hranici Čech. Zdejší těžké opevnění na sebe vždy strhávalo většinu pozornosti, o níž se za ním schovaným lehkým objektům nemohlo ani zdát.
I přesto se již několikrát jejich příběh objevil na stránkách knih. Nejvíce se o to zasloužil jeden z průkopníků české „bunkrologie“ Ota Holub ve svých knihách „35. hraniční oblast“ a „A věže mlčí...“ a ve spolupráci s Václavem Kaplanem napsané knize „Opevnění 1935–1938: Náchodsko“. Všechny tři publikace byly vydány ještě před rokem 1989 a kromě osoby autora je spojuje i malé množství údajů týkajících se lehkého opevnění, navíc ne vždy zcela přesných. Velká pozornost je však věnována událostem ve stavebním úseku D-1 na západním okraji Orlických hor, kde proběhl tvrdý střet mezi velitelem zdejšího vojenského stavebního dozoru kpt. pěch. Jaroslavem Rohem a stavební firmou Václava a Františka Capouškových. Této kauze se také podrobně věnuje Ivo Vondrovský v knize „Netypické objekty československého lehkého opevnění 1936–1938“ vydané v roce 2005. Výčet všech důležitějších prací zabývajících se mimo jiné i lehkým opevněním v dané oblasti uzavírá kolektivem autorů napsaný „Val na obranu republiky“.
Největší důraz je v této knize položen na podrobný popis průběhu výstavby a způsob, jakým ovlivňovala místní život. Čtenáři se tím nejlépe přiblíží, jak a v jakých souvislostech vznikala nejdůležitější součást československého pevnostního systému. Opomenuto není ani obsazování linie vojskem a činnost jednotek Stráže obrany státu v kritickém září roku 1938. Ačkoliv je čerpáno výlučně z pramenů pro oblast Orlických hor, má mnoho informací všeobecnou platnost, díky čemuž tato práce zobrazuje také výstavbu československého lehkého opevnění jako celku.
Ivo Formánek 2011