Vojenské střetnutí habsburské monarchie s Pruským královstvím v roce 1866, které vyvrcholilo 3. července známou bitvou u Hradce Králové, je české veřejnosti – zejména díky každoročně se opakující vzpomínkové slavnosti a bojové ukázce pořádané ve výroční den bitvy přímo na bývalém bojišti – poměrně dosti známé. Již však jen odborníci a vážnější zájemci o vojenskou historii znají i širší souvislosti tohoto válečného konfliktu, který ve skutečnosti byl v pořadí již druhým ozbrojeným střetnutím, jímž se Prusko pod vedením kancléře Bismarcka v 60. letech 19. století snažilo dosáhnout dominantního postavení na roztříštěném území bývalé Svaté říše římské národa německého a posléze celý tento prostor sjednotit pod panovníkem z hohenzollernské dynastie. Celá tato snaha o sjednocení Německa pak vyvrcholila, po porážce Dánska a podunajské říše v prvních dvou válkách, střetnutím s Francií v letech 1870/71. Navzdory svým nedozírným mezinárodně–politickým důsledkům pro celý evropský kontinent zůstává v České republice dodnes na rozdíl od již zmíněného prusko–rakouského střetnutí tento německo–francouzský (někdy též nepřesně označovaný jako prusko–francouzský) vojenský konflikt stranou zájmu jak širší veřejnosti, tak i profesionálních badatelů a zájemců o vojenskou historii. Proto také dodnes v českém jazyce existuje pouze jediné dílo Luboše Taraby vydané navíc teprve roku 2006, které se podrobněji problematikou německo–francouzské války zabývá, nicméně i to setrvává pouze u obvyklého globálního popisu politických i vojenských událostí.
Již zcela mimo oblast zájmu i těch českých historiků, kteří svou profesionální pozornost věnují problematice německých a francouzských vojenských dějin 19. století, pak zůstává nesmírně důležitá a zajímavá součást německo–francouzského ozbrojeného zápasu, ležící ve stínu mohutných polních střetnutí, jíž byly boje o pevnosti. Vojska Pruska i ostatních německých států musela totiž při svém postupu do nitra Francie překonat během poměrně krátké doby značné množství francouzských fortifikací, umístěných jak na hranicích, tak i v hloubi území, takže v celých dějinách vojenství by se s touto intenzitou pevnostní války těžko hledala nějaká paralela. Na rozdíl od obrovského počtu nejrůznějších obléhání pevností v předcházejícím dlouhém období, uplynulém od vynálezu dělostřeleckých zbraní, se ale právě během německo–francouzské války navíc uskutečnila první dobývání opevněných lokalit za rozsáhlého použití nejnovějších a mnohem účinnějších děl s drážkovanými vývrty hlavní, která již dokázala proti dobývaným objektům působit i nepřímou palbou. Největší a nejsilnější francouzskou pevnost pak v této době tvořilo samotné dvoumiliónové hlavní město Paříž, obklopené okruhem předsunutých samostatných fortů a bráněné celými armádami. Pevnostní boje během německo–francouzské války se proto významně zapsaly do dějin pevnostního stavitelství, neboť na základě poznatků zjištěných jejich rozborem po skončení bojů se následně řídili vojenští teoretici i stavitelé všech evropských států až do konce 19. století.
Ze všech těchto důvodů si proto konflikt mezi koalicí států z německého prostoru a Francií zasluhuje značné pozornosti. Proto jsem se rozhodl věnovat tomuto tématu souhrnné dílo, vycházející jako další svazek edice „Pevnosti“, které by českým čtenářům přiblížilo nejenom mezinárodní příčiny a důsledky tohoto pro budoucnost Evropy tak významného vojenského střetnutí, nýbrž by je také stručně seznámilo s organizací a výzbrojí vojsk obou znepřátelených stran, s podobou francouzského pevnostního systému na počátku poslední třetiny 19. století i s vlastním průběhem bojových operací. Těžiště celé práce pak leží v detailním rozboru všech událostí spojených s dobýváním sedmadvaceti francouzských pevností, které se v rámci střetnutí Francie s německými státy odehrály. Právě s ohledem na tuto nejrozsáhlejší pasáž jsem pro vydání tohoto díla zvolil tuto osvědčenou edici pevnostní literatury. Jelikož se jedná o boje o francouzské pevnosti, jsou v tomto díle pro jejich označení v případě, že neexistuje český ekvivalent, důsledně užívány francouzské názvy. Na jejich případné německé pojmenování je pak poukázáno pouze v nadpisu. Pro vlastní jména osob jsou v celém díle užívány jejich originální francouzské a německé podoby, s výjimkou jmen panovníků, kde jsem záměrně použil z důvodu zažité praxe i vysoké frekvence jejich výskytu české přepisy. Co se týče odborného názvosloví z problematiky pevnostního stavitelství a pevnostní války použitého v této publikaci, zde odkazuji na knihu „Pevnosti a opevnění v Čechách, na Moravě a ve Slezsku“ uvedenou v závěrečném seznamu použité literatury, kterou vydalo nakladatelství Libri v Praze, v níž je k dispozici podrobný výkladový heslář fortifikačních odborných výrazů.
Doufám, že popisovaná neznámá a zajímavá problematika české čtenáře zaujme, již jen například s ohledem na územní vývoj Evropy v 19. století jako završení procesu sjednocení Německa a ukončení hegemonie habsburské monarchie v německém prostoru, jehož významný předcházející krok se odehrál také v prostoru českých zemí. Současně by tato kniha mohla čtenáře podnítit i k návštěvě některého z bojišť ve francouzském pohraničí nebo některé z uváděných pevností. Děkuji svým přátelům Zdeňku Bauerovi, Vladimíru Francevovi, Karlovi Hřídelovi, Oxaně Sýkorové, Vladimíru Sýkorovi a Janu Šmídovi za pomoc, kterou mi při psaní tohoto díla poskytovali.