Předmluva

Od doby získání Moravy přemyslovci na počátku 11. století tvořila Olomouc hned po Praze druhé nejdůležitější středisko českého státu a tato skutečnost se odrazila nejenom tím, že se stala centrem moravské církevní provincie, ale současně také významným opevněným sídlem údělných knížat z přemyslovského rodu a jedním z center hradské organizace státní správy. Ani ve svém dalším dějinném vývoji význam hradu a později královského města neklesal, ale naopak vyústil v jeho vedoucí postavení v Moravském markrabství, byť postupně oslabovaného zavedením faktického systému dvou hlavních měst Moravy, když se v této funkci Olomouc střídala s Brnem. V obou městech totiž střídavě probíhala zasedání moravského zemského soudu i moravského zemského sněmu a zde byly také vedeny kvarterny zemských desek. Formálně si ovšem Olomouc udržela titul hlavního města markrabství až do roku 1782. Současně však Olomouc plnila rovněž důležitou funkci opevněného centra severní Moravy a za tímto účelem byla odpovídajícím způsobem opevněna. Teprve třicetiletá válka a dlouhá okupace města švédským vojskem znamenala zásadní předěl v osudech Olomouce, když na jedné straně vyvolala trvalý přesun funkce hlavního města Moravy na Brno a na straně druhé zvýraznila význam Olomouce jakožto pevnosti. Během válek o habsburské dědictví v polovině 18. století získala po ztrátě Slezska Olomouc statut hraniční pevnosti, čímž u ní definitivně převládla její vojenská pevnostní úloha. Tato skutečnost si vyžádala zcela zásadní přestavbu a doplnění stávajícího zchátralého městského opevnění, takže po dokončení těchto prací se Olomouc mohla počítat k jedné z největších a nejdokonalejších bastionových pevností nejenom v českých zemích, ale i na celém území habsburské monarchie. Následná zkouška ohněm během neúspěšného pruského obléhání v roce 1758, kdy olomoucká pevnost Prusům zabránila v tažení na Vídeň, toto hodnocení již jen potvrdila. Ani tím ale pevnostní dějiny města neskončily, neboť v polovině 19. století bylo bastionové opevnění městského jádra doplněno věncem předsunutých tvrzí - fortů, které vzdálily hlavní obrannou linii dále do předpolí a zvětšily akční rádius pevnostní posádky. Tím se Olomouc stala na našem území ojedinělým příkladem realizace fortového způsobu opevňování, neboť s výjimkou Terezína nebyl tento opevňovací systém nikde jinde aplikován z důvodu tehdejší značné vzdálenosti českých zemí od všech ohrožených oblastí podunajské říše. Ukončení pevnostní funkce Olomouce v závěru 19. století a následná destrukce podstatné části jejích obranných zařízení již byla jen logickým důsledkem změny zahraniční politiky rakousko-uherského mocnářství po uzavření spojenecké dvojspolkové smlouvy s německou říší v roce 1879. I nadále ale město plnilo významnou posádkovou funkci, která nezanikla ani po vzniku samostatné Československé republiky v roce 1918. Během druhé světové války navíc německé ozbrojené síly usilovaly o obnovení pevnostní funkce města a za tímto účelem zde provedly řadu obranných opatření. Osvobození z německé okupace a obnovení samostatnosti republiky v roce 1945 vrátilo do města vojenský živel, který zde setrvává - byť ve stále menším rozsahu - až do našich dnů. Přes veškeré dějinné zvraty zůstává dodnes Olomouc významnou moravskou politickou, kulturní, průmyslovou i církevní metropolí, ale rovněž bohatou městskou památkovou rezervací, jejíž značnou část představují právě objekty, připomínající její dlouholetou pevnostní funkci. Je velkou mezerou moravské historiografie, že až doposud bylo této vojenské a pevnostní stránce olomouckých dějin věnováno jen několik dílčích studií, které nebyly schopny poskytnout čtenářům komplexní přehled a přinést rozsáhlejší dokumentační materiál. Toto dílo je proto prvním uceleným pokusem o monografické zpracování fortifikačního vývoje Olomouce, a to od nejstarších dob doložených archeologickými nálezy až po období druhé světové války. Jeho cílem tedy není provést teoretický popis a rozbor jednotlivých fortifikačních systémů v dějinách vojenství, nýbrž na konkrétní historické lokalitě zobrazit proces vývoje pevnostního stavitelství ve vztahu k hospodářským a politickým dějinám města Olomouce a jeho místě v českém a později v habsburském státě. Čtenář zde ovšem také nalezne přehled dodnes dochovaných pozůstatků pevnostních objektů, byť žádný z nich není dodnes oficiálně zpřístupněn veřejnosti formou muzeální expozice. Nedílnou součástí tohoto výkladu je ovšem také přehled dějinných osudů města z vojenského hlediska, které olomoucké opevnění a obyvatelé, případně vojenská posádka prožívali. Poděkování patří všem, kdo přispěli ke vzniku této publikace a zasloužili se o její vydání, zejména pak panu Zdeňku Komancovi za zpracování výkresové části ilustrací, panu Vlastimilu Grofovi za informace, podklady a připomínky k problematice habsburské dělostřelecké výzbroje, panu Ing. Jiřímu Zítkovi za cenné připomínky k rukopisu, pánům Ing. Jiřímu Slavíkovi i PhDr. Vladimíru Hyhlíkovi za cenné rady a informace, jakož i v neposlední řadě Mgr. Františku Mackovi a Jiřímu Vaněčkovi za pomoc při místním terénním průzkumu. Dík rovněž patří Vojenskému topografickému ústavu Dobruška, který uvolnil ke zveřejnění letecké snímky, k nimž má autorské právo Generální štáb Armády České republiky, dále Vlastivědnému muzeu v Olomouci, Muzeu umění v Olomouci i Vojenskému muzeu ve Vídni za poskytnuté fotografie a v neposlední řadě rovněž pracovnicím Vojenského historického archivu v Praze i Vojenské vědecké knihovny v Praze za spolupráci při obstarávání materiálů.

© ing. Miloslav Kuch-Breburda, Dr. Vladimír Kupka 2003